„Cítila jsem v sobě nekonečnou volnost a obrovskou touhu se rozletět.“

Poslední den roku 1962 byl jasný a mrazivý, a já jej strávila s kamarádkou v českém nejvyšším pohoří Krkonoše. Při běhu na běžkách z Harrachova na Voseckou boudu jsem dorazily dříve, a tak jsme se rozhodly stihnout za světla ještě výstup na horský vrchol Kotel. Dorazily jsem, když slunce začalo pomalu zapadat. Bílý sníh zářil v jeho odlescích a na tmavém nebi se rozsvěcovaly hvězdy. Stály jsme zcela okouzlené na samém vršku a dívaly se do údolí, které zalila paleta mnoha odstínů zelené, modré a šedé barvy. Vrcholky hor vystupovaly z mraků pod námi a vypadaly jako malé ostrůvky v nekonečném moři. Široko daleko nebyl nikdo a tichou a poklidnou krajinu narušoval jen zvuk větru. 

„Moje ruka pomalu přejíždí hřbet jeho mohutného těla. Mou duši zaplavila neobyčejná eufórie štěstí.“

Svítá a slunce pomalu vychází nad mořskou hladinou Rudého moře. I přes časnou ranní hodinu je již vedle paluby lodě slyšet zpět a volání delfínů. Popadnu brýle a šnorchl a skočím do moře. Můj dlouholetý sen si zaplavat s delfíny v širém moři se začíná naplňovat. Ponořím se pod hladinu a začne se mi strachy svírat hrdlo tak, že ani nemohu dýchat. Srdce mi divoce tluče. Najednou ho vidím. Majestátného tvora s ladnými pohyby. Plave těsně vedle mě a já mám neodolatelnou touhu se ho dotknout. A když se jeho hlava dostane do mé úrovně, podívám se na něj. Hledíme si přímo do očí a zvídavě si mě prohlíží. Cítím jako by mě provokativně vyzýval k tomu, abych se ho dotkla.

„Cítila jsem, že mě čeká něco krásného a neznámého. Celá rozechvělá jsem stála se svou spřízněnou duší mezi regály plnými knih.“

Když mi bylo 12 let, přestěhovali jsme se s rodiči do malého provinčního městečka. Znovu začínání bylo plné výzev, hledání nových přátel a zabydlování se. Trpěla jsem nedostatkem lásky a podpory. Často jsem přemýšlela o smyslu mé existence. Po prázdninách roku 1971 do naší třídy přešel Milan. Spřátelili jsme se a začali jsme se scházet. Najednou jsem cítila, že někomu na mě záleží. Milan mě pozval na schůzku, kde budeme úplně sami, a mé srdce zvolilo jako ideální místo pro naše setkání knihovnu.

„Mlaďounké kůzle hopká a skotačí. Radostně se rozeběhne za námi dětmi.“

Je krásný nedělní jarní den. Samota jménem Mundálov nedaleko Suchých skal, kde žije moje babička Marie a děda Vítek, je plná dětského hlaholu. Společně s mými devíti malými bratranci a sestřenicemi si vesele užíváme jarního slunce a zeleně. Všude kolem nás kvetou jarní žluté petrklíče. Děda Vítek vyvádí z chlívku mámu kozu a za ní poskakuje stádo kůzlátek, které se radostně rozběhne k nám. Malý bráška Honza je nejistý. Bojí se, ale mlaďounké kůzle hopká a skotačí a rádo by si hrálo. Zbabělý úprk malého klučiny bere jako výzvu ke hře. 

„S odstupem doby pořád vnímám ten pocit. Ta parta chlapů mně brala za svého.“

Během vysokoškolských let jsme trávili prázdniny prací v koksovně. Každá směna byla adrenalinovým dobrodružstvím mezi horkem, prachem a dehtem. S kolegy jsme otevírali koksovou baterii a zažívali jedinečné momenty. Večery po směně byly věnovány pivu a výměně zážitků, které nás spojily jako partu.

„Nikdy nezapomenu na to, jak nám celý den svítilo slunce nad hlavou. V hlavě zněly staročeské písně a vzduchem se nesla mámivá vůně kvetoucího šeříku.“

Slavnosti Staročeského Máje. Večerní ticho Zdětína je narušeno zvuky kladiva a majzlíku, jak chlapci staví svobodným dívkám, které jsou starší patnácti let, u domu Májku – mladou břízku. I já mám dnes poprvé před domem postavenou Májku. Nastal tolik očekávaný den D. Probouzím se do slavnostního dne. Pentle z krepového papíru mám už připravené, a tak se dám do zdobení postavené Májky. Kroj mám od večera nachystaný, nažehlený, a za pomoci maminky, se do něj ustrojím. Vše je hotovo! Na návsi společně tančíme Staročeskou besedu. Mám trému, ale po zaznění prvních tonů z nás vše spadlo a vystoupení si všichni dosyta užíváme. Vzpomínám si, jak byl nádherný sluneční den a ve vzduchu byla cítit mámivá vůně kvetoucího šeříku a lípových květů.