Skip to main content

Kůzlátka

Vladimíra
Je krásný nedělní jarní den. Samota jménem Mundálov nedaleko Suchých skal, kde žije moje babička Marie a děda Vítek, je plná dětského hlaholu. Společně s mými devíti ještě malými bratranci a sestřenicemi si vesele užíváme zeleně a všude kvetou jarní žluté petrklíče.
Vzpomínka všemi smysly
Děda Vítek vyvádí z chlívku mámu kozu a za ní poskakuje stádo kůzlátek, které se radostně rozběhne za námi, dětmi. Malý bráška Honza je nejistý. Bojí se, ale mlaďounké kůzle hopká a skotačí a rádo by si hrálo.
Zvuk vzpomínky
Zbabělý úprk malého klučiny bere jako výzvu ke hře. Ten však pouze přemýšlí, kde by se před “lítou šelmou”schoval. “Honzíku, zachraň se, vylez na strom,” křičí děda., “na tu malou jabloň”. Honza se zachytává křehké větve a bílá kozička pod ním slabým hláskem nadšeně mečí “mééé”.
Větev praská ,Honza se válí na zemi a kůzle peláší se zachránit k mámě koze.
Všichni se smějeme a mnohokrát si při různých rodinných setkáních na veselou příhodu z našeho raného dětství vzpomeneme.

„Vesele si užíváme zeleně a všude kvetou jarní žluté petrklíče“

Vladimíra